Manželství babiček a dědů

čtvrtek 1. září 2011 20:19

Jak je možné, že manželství našich babiček a dědů vydrželo až do smrti a já mám okolo sebe čím dál víc lidí, co se rozcházejí a po krátké době, jsou ve vztahu nespokojení a nešťastní. A tak jsem se rozhodla sepsat, proč si myslím, že to tak může být.

Myslím, že jistý fenomén jsou, tzv. „singles“ ,tedy lidé, kteří se nechtějí vázat, nechtějí žít ve vztahu. Před dvaceti lety bylo něco takového nemyslitelné. Já sama si neumím představit člověka, který se dobrovolně rozhodl být sám. Ale každý je jiný, osobně to neodsuzuji, nemyslím si o tom nic zlého a neshledávám to ani nenormální, jen to nechci sama pro sebe. Vím, že bych takhle nebyla šťastná, už jsem to zažila a už jsem to zkusila. Šťastnější jsem, když vím, že někdo, koho mám ráda, přijde večer domů. A budeme tu jeden pro druhého. Souhlasím s tím, že být sám není mnohdy špatné. Člověk si může srovnat myšlenky, ujasnit si, co chce sám od sebe a od ostatních. Můžete přijít na to, co máte rádi, co vás dostává do varu, protože okolo vás není nikdo, před kým byste si museli brát servítky. Máte naprostou svobodu v tom, že můžete svoje lože sdílet, s kýmkoliv se vám zamane, a nikomu tím neublížíte. Můžete se bez vysvětlení a jak dlouho chcete zdržovat kdekoliv chcete. Nemusíte mít zlé svědomí z toho, že na vás někde a někdo čeká. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Ani k nikomu být tolerantní, když se vám zrovna nechce. A takhle jsem to svoje single období vnímala já. Jenže pořád se to pro mě nevyrovná tomu, moci se k někomu přitulit uprostřed noci, když se mi zdálo něco špatného. Pořád se to nevyrovná tomu si na dobrém jídle pochutnat s někým, koho mám ráda, a udělat jemu i sobě tímto radost. Pořád se to nevyrovná té specifické a nenahraditelné intimitě mezi dvěma lidmi. Pořád vnímám jako velmi důležitou určitou úctu, kterou ve vztahu mají lidé sdílet jeden k druhému. Dokud trvá úcta, trvá jistá snaha dávat ze sebe to lepší. Myslím že babičkám a dědům to vydrželo, protože za někoho se oženit či provdat brali jako neměnné rozhodnutí. Možná já měla to štěstí v obou prarodičích, protože jsem mohla vidět dvě manželství, která setrvala až do smrti. Ale, nebyla to žádná idylka. Alespoň u jedněch ne! Alespoň na straně prarodičů od maminky. Babička Anna a děda František, budiž jim oběma země lehká, jak se říká. Babí se narodila v jižních Čechách, ve vesničce jménem Velice. Narodila se do rodiny velkostatkáře, starosty místní vesničky a velmi váženého občana a do velmi vážené rodiny. Rodiny, která měla velký majetek. O který díky režimu samozřejmě přišli. Ale pradědeček byl jistě spravedlivý člověk, nikdy nezapomenu na historku, kterou mi vyprávěla babička Anna. O tom, jak statek obsadili ruští vojáci a o tom, jak její tatínek přivedl obě děvěčky, které zaměstnával do ložnice k sobě a své ženě, sedl si na židli a nechal je spát u sebe, aby je ušetřil znásilnění.

Krátce na to zemřel, babička i se svou matkou, sestrou a bratrem zažili zabavení majetku a odsun do Litoměřického okresu, s sebou si mohli vzít jen peřiny a ošatku vajec. Babička prošla celou měšťanku se samýma jedničkami, přesto nemohla mít žádné vzdělání, protože byla dcerou kulaka. Celá rodina se nastěhovala do jedné místnosti. A babička Anna chodila pracovat od 15 let do místního JZD, aby nějak pomohla své mamince protože ta ze všech událostí onemocněla. Chodila k cizím dojit krávy a krmit slepice. Aby měla pro svých pár slepiček, co si pořídili pro sebe na přilepšení nějaké krmivo. Kradla krmivo tak, že si ho z práce odnášela v holinkách. A pak se objevil můj děda František. Byl velmi mladý a už rozvedený, také velmi pohledný a měl dceru z prvního manželství. Babička byla silně  katolicky vychovaná, tedy provdat se za rozvedeného muže bylo nemyslitelné. Přesto to udělala, až do 65 let nemohla v kostele zažít svaté přijímání, což ji bolelo. Dopustila se toho, že se provdala za již rozvedeného muže, což jak víme, římsko-katolická církev neuznává. Uznává jen, dokud vás smrt nerozdělí. Až do teď to zní jako příběh o ženě, co se zamilovala, ale jak jsem psala, idyla to nebyla! Dědu si pamatuji jako alkoholika a naprostého cvoka, který ve zlých návalech byl schopen sáhnout k násilí. Nejednou jsem zažila, když babičku zmlátil, nakonec i moji mámu a párkrát i mne. Ženy vnímal jen jako věc, která je doma u sporáku a pak v práci. Babička mnohokrát potratila, jen Bůh ví, jestli kvůli násilí co od něho dostávala. Z jejich vztahu se narodila moje maminka. Jako jedináček, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé, ale už jsem vysvětlila, proč tomu tak bylo. A jak se říká, s čím zacházíš, s tím taky scházíš. To se taky stalo, děda měl cukrovku, posléze bércové vředy na nohou a obě postižené  končetiny mu museli postupně amputovat vysoko nad koleny. A já nikdy nezapomenu na těch deset dlouhých let, které mu babička posléze obětovala denní péčí. Někdy nechápu, proč ho neopustila. Všechno to přestála, v mládí měla možnost se odstěhovat i s mojí maminkou a věřím že by se jí dařilo mnohem lépe, ale její odpověď vždycky byla, já si ho vzala, to se nezmění. Rozhodla jsem se tak.

Moji druzí prarodiče, Vlasta a Karel, to byl úplný opak. Brali se o něco později, nebyli už tak docela mladí. Oproti tomu děda si moc přál se usadit a toužil po praktické a hezké ženě. Babička Vlasta mu tohle všechno mohla poskytnout. Všechno dělali společně, když ona smažila řízky, děda hnětl bramborovou kaši. Babička byla velice emancipovaná žena, později dokonce místostarostka obce. Velmi praktická, v jejíž domácnosti byly role striktně vyčleněny. Oproti tomu děda si zase občas odskočil do náruče jiné, ne až tak praktické dámy. :-) Což babička celý život s grácií popírala sama sobě. Jejich manželství se mi zdálo moc hezké, nikdy jsem nezažila, že by na sebe byli nějak hrubí nebo že by se nějak zásadně pohádali. Ta pointa je možná vážně v tom, že se člověk zamiluje, protože bez té chemie to nemá cenu začínat, rozhodne se, že už je dost dospělý, aby uměl a dokázal vedle sebe tolerovat dalšího člověka, a v tomto svazku vytrvá. Já osobně jsem už pár vztahů zažila a dlouho mi trvalo leccos překousnout. Myslím, že zásadní změna pro mě, bylo narození dcery. Přinesla do života takové zásadní poselství: „ Když máš rád, moc a moc rád, máš rád i s chybami a tyhle chyby jsi pak dost zralý tolerovat nebo se smířit s faktem že tady jsou a budou!“ Nemám už dávno ambice partnera měnit tak, aby byl lepší. Jistě, jsou věci, jako přischlá zubní pasta a neosprchovaná vana s přischlým dnem. Ale to jsou kraviny, banality. On ví, že to nemám ráda a když zapomene, neupadnou mi záda, když to udělám po něm. Jistě, babička Anna byl sice obdivuhodný příklad manželské oddanosti, ale extrém. Nesetrvala bych v něčem, co mně nebo mým potomkům ubližuje. A i u babí Vlasty to nebyla taková fantazie, protože si děda „odskakoval“. Ale jedno mají obě tato manželství společné. Obě vydržely až do smrti. Obě manželství jejich účastníci a účastnice přijaly jako neměnné rozhodnutí. A oběma nechyběla vytrvalost, tolerance a chuť v tom vztahu vytrvat, přes těžkosti. Lidi si dneska dávají v manželství pauzy, což nechci odsuzovat, ale říkám si - kde je ta grácie přehlížení babičky Vlasty? A kde je ta vytrvalost babičky Anny?

Proč se lidi od sebe raději odstěhují, když cítí potřebu řešit něco, co se týká právě jich dvou? Nevím, jestli jsem na to v tomhle příspěvku kápla? Já sama se jen budu snažit být stále tolerantní a shovívavá a budu věřit, že můj partner bude chtít dělat to samé. Abychom si pak mohli říct, mám Tě moc a moc ráda. A to je asi to nejtěžší, co se dá dělat, ale dokud tam bude to mám ráda a rád, tak zároveň i to nejmenší, co můžeme dělat.

Veronika Havlíčková

Tereza TourkováVelmi poutavé21:1421.9.2012 21:14:18
NULIVeroniko, máte článek12:192.9.2011 12:19:11

Počet příspěvků: 2, poslední 21.9.2012 21:14:18 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Veronika Havlíčková

Veronika Havlíčková

Chci psát o názoru na naší společnost i politické činitele. Především o jejich počinech, směrem k národu.Chci psát o radostech i strastech, běžného občana naší země. A to je zhruba vše, o co bych se chtěla s čtenáři blogu podělit.

Jsem manželka, trojnásobná máma a až mi vyjde i druhá kniha, budu si moci říkat "spisovatelka"

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.